Brontosauři - Sedmikráska

Řeka líně se loudá
a kameny v ní dělají, že jako nic,
v meandrech kolem chat se plíží
a kouká, kdo přijel a kdo co zase přišel říct,
z okenic do tmy chaty svítá,
voní tu petrolej a vůně dřeva z vlhkejch stěn
narezlý panty zvedneš, otvíráš
a na chviličku pouštíš z oken chatu ven.
Bude se zpívat a povídat,
co novýho nám tejden zase dal a vzal,
a z korun stromů bude Manitu se dívat
jak to vedem a jak vést to chceme dál.
A klacík ke klacíku,
co děti přes den v lese našly, do kamenů poskládáš,
na dekách, na lavičkách kolem ohně zpěvníky,
to pro jistotu, vždyť to všechno znáš,
taková doba je, že každej hledá,
kam by schoval na chvíli svůj smutnej svět,
jak panenka mít myšlenky
prostě zapomenout, vynechat, nic nevědět.
Bude se zpívat a povídat,
co novýho nám tejden zase dal a vzal,
a z korun stromů bude Manitu se dívat
jak to vedem a jak vést to chceme dál.
Když bílý saze padaj' do tváře
a z čerstvejch větví syčí pára, kdo by smutnej byl,
to asi zůstalo nám z dávnejch dob,
že když se lidi, sejdou je jim líp, jako bys je pohladil.
Bude se zpívat a povídat,
co novýho nám tejden zase dal a vzal,
a z korun stromů bude Manitu se dívat
jak to vedem a jak vést to chceme dál.