Hana Zagorová - Dávné lásky (duety)

HZ: Copak jsem tak hloupá,
že se vzdávám,
zase pozdě k ránu usínám.

Je to jenom síla zvyku
se otazníků bát.
Andělé, co lásku hájí,
nesmí v ráji spát.

Copak jsem tak slabá,
že tě hlídám,
čekám, jestli k ránu mi nezavoláš.

Začínám se díky vínu
snad i stínů bát.
Andělé, když lásku hájí,
nesmí v ráji spát.

Tmou spoutaná
bráním se říct, jsem zoufalá
čím dál tím víc.

Proč první hřích se horší zdá
a proč zas první z posledních
musím být já.

ŠM: Není to jen láska, co tě trápí.
Není to jen strach a nejsem to jen já.

To je přece past na lásku,
na tvář masku dát.
Andělé, když lásku hájí,
nesmí v ráji spát.

Snad jsem to já, kdo měl by znát,
jak zoufalá chodíváš spát.
Tvůj první hřích se horší zdá,
ty nejsi první z posledních,
to jsem spíš já.

HZ: Tmou spoutaná.
ŠM: Snad jsem to já.

HZ: Bráním se říct.
ŠM: Kdo měl by znát.

HZ: Jsem zoufalá.
ŠM: Zoufalá.

HZ: Čím dál tím víc.
ŠM: Chodíváš spát.

HZ: Proč lásky tvé má přijít pád?
ŠM: A my jak padlí andělé.

oba: V ráji jak padlí andělé
nesmíme spát.