Hana Zagorová - V penzionu svět

Byl tu ten doktůrek, měl s sebou pinzetu,
jehly a kladívko, vše v ryzím zlatě.
Prohlíd´ tě vědecky od hlavy k patě.
Jenže už není tu.

Zkoumal tvé obliny, měřil tvou postavu.
Pak za to zaplatil vysokou cenu.
Kolem úst mívá teď zelenou pěnu
za mříží ústavu.

Jednu noc jste byli sami
ve tvém bytě nad střechami.
Všude voněl příslib slastí
jako v temném jícnu pastí
sýr.

Pak vešel dirigent i se svým klacíkem.
Hned ho chtěl vytáhnout. Kdo z nás je svatý?
Proč potom spolykal barbituráty?
Proč hráli requiem?

Byl tu i kardinál. Na nohou sotva stál.
Přesto hned ve dveřích koukal jak zjara.
Nebo ten diplomat z Kilimandžára,
údajný kanibal.

Chtěli s tebou zůstat sami
ve tvém bytě nad střechami.
Tam, kde voněl příslib slastí
jako kus sýra v temné pasti.

Z lůžka, kde jste spali nazí
dá se však jen cestou zkázy
jít.

Ptáš se mě.
Jak to víš?
Jak bych moh' nevědět?

Ten, kdo ti na dveře přikládá ucho,
kdykoli může chtít na hlavu důchod.
Ví, kde se končí svět.
Vím, kde se hroutí svět. Znám řeku do pekla.

Tvůj Dior Poison obstará bárku.
Tak jako plameny Johanku z Arku
touha mě oblékla.
Tak tě prosím, buďme sami
v tom tvém bytě nad střechami.

Splň ten strašný příslib slastí!
Dobrovolně já umřu v pasti.
Tvoje stehna jsou dva vrazi,
jenže mě to né, nerozhází.

Jednu noc ať jsme tu nazí…
A pak půjdu cestou zkázy
rád.