Leona Šenková - Prokletí

S černou kápí na hlavě zahalený do tmy,
láká tě na cestu do hlubin zapomnění,
ke strachu ti stačí jen jeden pohled letmý,
krev ti stydne v žilách, tají se ti dech.

Chladný hlas tě vyzývá, ať nastoupíš do loďky,
ve stávajícím životě tebe nic nečeká.
Osud to tak chce, tak už se mu nebraň!
Tak nastup,pojedˇ se mnou,cesta bude daleká.

V měsíčním svitu ponurém
Po řece mrtvých spolu poplujem (po řece mrtvých)
Na všechny starosti už zapomeň!
Tvoje duše provinilá chce z tebe ven!


Jak omámený nasedáš, pouštíš se do neznáma,
představa klidu věčného bourá tvý zábrany.
Pluješ nocí černou,nevíš, zda dožiješ se rána,
jedno je však jistý, už není cesty zpět.

Tvá duše vstoupí na břeh, tvý tělo Cháron smet,
tak rozhlídni se kolem, známých máš tu dost!
Přistup mezi ně, dnes poznáš jinej svět,
teď vítej v novým životě, už nejseš jenom host


V měsíčním svitu ponurém
Po řece mrtvých spolu poplujem (po řece mrtvých)
Na všechny starosti už zapomeň!
Tvoje duše provinilá chce z tebe ven!