Věra Martinová - Vrcholky

Rád ses mi toulal a rád ses mi ztrácel sám,
to hory tě táhly, tak dávno jak dávno tě znám.
Prožil jsi tam plno jar, plno lét, plno zim
a bylo to z lásky, mé zoufalé lásky, ne k nim.
Tak našla jsem sílu a odvahu vzhůru jít
a s tebou se toulat a kousek te pýchy jim vzít.
I ve sněhu spát, tajit pláč, proč a nač, dnes to vím,
že bylo to z lásky, mé zoufalé lásky, ne k nim.

Ref:
Až na vrcholky hor, kde slyšíš vítr hrát,
do kraje skalních měst i hnízd i hvězd a zatoulaných stád.
Až na vrcholky hor, jsme vyšli ty a já a já,
to všechno tak dávno, tak dávno se zdá.

Už přestal ses toulat a neujdeš cesty kus
a nejsem ta dáma co právě teď řídí tvůj vůz.
A mě táhne dál klenba hor, jejich vzdor a boj s ním,
mně zůstala láska, ta nádherná láska jen k nim.

Tak rád ses mi toulal a rád ses mi ztrácel sám,
to hory tě táhly, tak dávno jak dávno tě znám.
Prožil jsi tam plno jar, plno lét, plno zim
a bylo to z lásky, mé zoufalé lásky, ne k nim.

Ref:
Až na vrcholky, kde slyšíš vítr hrát,
nad čárou oblaků až tam, až tam, kde sníh se bojí tát.
Až na vrcholky hor už vyjdu jenom já, jen já,
a všechno tak dávno, tak dávno, tak dávno se zdá.