Paulie Garand - Mozoly

Hledáš smysl, já vím, je mi dobře známo a právě proto se tě ptám, proč jedině potají se kámen mění v slzu. A jsi to ty.

Bylo mi jedno kde mě najdou. Zničenej vlastní touhou, přestat existovat, byl horkej letní den, Slunce už pomalu klouzalo za střechy a svítilo mi do bytu. Seděl jsem na zemi a čekal na večer. To rudý světlo bylo ostrý a smutný. Chtěl jsem se pomilovat se smrtí, na co tu zanechávám svědectví, toužit. Uštvat se plachtěním za cílem. Radši to skoncuju, než abych se stal omylem, než abych vytrpěl ty další léta tápání, nikdo mi nenaslouchá, nikdo mě nevidí. Den je moc dlouhej, už potřebuju noc. Světlo mě dráždí a venku řvou haranti. Jdu sklesle k oknu a naposledy, si prohlídnu město a hemžení. Svědí mě svět, pobláznění lidský, žužu, všichni se smějou, já nemůžu. Nechápu, sice mi chválíš moje umění, vždyť je to bádání, náhodný a naivní. Už nemám pro co tady bejt, i moje láska mi nevěří. Náš vztah je bledá freska, co už na tý holý zdi dlouho nevydrží. Ona chodí po klubech a paří. Baví se stupiditama, sleduje módní svět, je prostě jinde a nechce mě vidět. Že jsem prej poslední dobou nějakej suchej, píšu svý básničky jak malej, dyť jo. Už ani to psaní mě nebaví, kdo jsem? Dokola se sebe ptám a listy házím do kamen. Rodina jde s dobou, teď domů koupili myčku na nádobí a plazmovou televizi. Máma mě chce oženit, aby měla vnoučata, abych měl práci a vydělával jak táta. Jděte do hajzlu s timhle marným představením, je to můj závěr a vrahům se nedivím. Ať už ta rudá svině zajde, chci tmu. Veškerý jistoty jsou pryč, lezu k oknu, zdá se mi jako bych slyšel moji lásku, jak řve, co to dělám, že lezu na tu římsu. Směju se tomu co si namlouvám. Vždyť já jsem sám, úplně sám. Nikoho nemám a vůbec pro koho bych šel, když ani já jsem sám sebe nenašel..