Pohádky - O princezně, která ráčkovala

Já nemám zámek s vysokou věží
a kde mám vzít bohatství?

Máš ale vánek jarní a svěží
a to je tvé království.

Já nemám polštář s prachovým peřím
a nad hlavou baldachín.

Dívám se na tvář a té tváři věřím
mě stačí mít rozmarýn.

To co bylo dávno není něco muselo se stát.
Takhle láska všechno mění ve svůj vlastní protiklad.


K čemu pak je velké jmění když tě nemá nikdo rád?
Zámek náš je snění a dlaně jsou náš hrad.

Já nemám kočár zdobený zlatem
a nádherné trojspřeží .
Tak tedy půjem brouzdat se blátem
a z bláta dál do louží.

já nemám stolek prostřený sluhou
a fontánu zahradní.

Máš ale nebe zdobené duhou když se den rozední

To co bylo dávno není něco muselo se stát.
Takhle láska všechno mění ve svůj vlastní protiklad.
K čemu pak je velké jmění když tě nemá nikdo rád?
Zámek náš je snění a dlaně jsou náš hrad.