Tomáš Klus - Hlavní uzávěr splínu

Hulákat na lesy kdesi v chráněných krajinách,
v snách i v peřinách,
v bezprostřední blízkosti lítosti se vracím přes mosty,
kde bouří řeka a čeká,
až pohltí člověka v celé jeho kráse a nepochopitelnosti,
zdá se, že jsme hosty ve zlých časech.

Napsal jsem na zeď všechna svá cizí jména,
abych zůstal tvým jediným mezi všema,
náhodnýma nehodnýma...(hold nýmand)

V tom sevření vře ve mně nečitelnost svazku,
neb s nohama nad zemí děláš s každým lásku,
upřímnou soustrast sounáležitosti,
má soukromá pasti kurtizáno cudnosti.

Jsem asi jat, daleko od domova,
A ty roštěnka z žebra Adamova.

Jsem asi jat, daleko od domova,
A ty roštěnka z žebra Adamova.

Jsem komorník v tvém předpokoji slasti,
sborník citátů a citů bez tvé účasti.
Samaritán, vždy když sama jsi tam.
Mám strach.
Tak třeba z nejistoty,
z toho že nejsi to ty,
kdo průsvitnou dlaní mi míří do cizoty,
jsi múzou tónotepců,
jsi ryté písmo slepců.

Jsem stopař,
jsem slovo tajenkáře,
jsem vzkaz na zrcadle psaný v páře,
jsem číslo co půjčenou tužkou píšeš do diáře.
Nářez!
Neřešitelných maličkostí,
ví bůh že vášeň a výbuchy zlosti,
jsou nedílnou součástí pospolitosti dvou lidí.
Vidím jak visím na ocelovým lanku,
jak s úspěchem ožíráš mou tělesnou schránku,
vánku vlhkých nocí,
stékám po tvých bocích.

Jsem asi jat, daleko od domova,
A ty roštěnka z žebra Adamova.

Jsem asi jat, daleko od domova,
A ty roštěnka z žebra Adamova.

Jsme dva obrysy,
črty černou tuší,
vzpomeň jak kdysi hledala's spřízněnou duši
a teď jsi autorka příběhů pro zralé muže.
Jsem bez dechu,
skrytý mezi patry,
hledáš útěchu a vklad je nenávratný.
zatím nerozhodně, bloudíš po dně,
pojď mě strhnout s sebou.

Život bez hranic přesně podle slepé mapky,
chtěla's víc
a teď to chceš vzít zpátky,
má milá, mámivá
má milá, mazlivá.

Jsem asi jat, daleko od domova,
A ty roštěnka z žebra Adamova.

Jsem asi jat, daleko od domova,
A ty roštěnka z žebra Adamova.