Wabi Daněk - Rosa na kolejích

Napůl jako hrou
a napolovic vážně,
čerstvou maturitou zmužnělý.
Chtěl jsi dobýt svět
a svět se tvářil vlažně
na tvý bubnování
nesmělý.
Hlavu plnou věd
a nadějí svý mámy,
zkoušky přijímací,
potom pád.
Znalosti jsi měl,
cos neměl,
byli známí,
takže litujeme,
za rok snad.
A tehdy poprvé jsi řekl:
Nevadí, zase bude líp.

Pomalu šel rok
a zase stejná škola,
čekáš předvolání
každej den.
Předvolání máš,
a na něm: vlast tě volá,
takže za dva roky
s úsměvem.
Dva roky vzal čert
a za nějakej týden
stojíš na radnici
s holkou svou.
Bylo to s ní fajn,
tys věřil, že to vyjde,
kde tvý nebetyčný
plány jsou.
A tehdy podruhé jsi řekl:
nevadí, zase bude líp.

Neměli jste byt
a vlastně ani prachy,
prej, že ve dvou se to
táhne líp,
jenže už jste tři
a máma s dvěma bráchy,
starej dvoupokoják
- špatnej vtip.
Tak jste žili rok
v tý supertěsný kleci,
vzteky vysušení
jako troud,
potom jeden den
si žena vzala věci,
další připomínky
řešil soud.
A tehdy potřetí jsi řekl:
nevadí, zase bude líp.

Už jsi dlouho sám
a věci, co se stanou,
se tě nedotýkaj,
byl jsi bit.
Všechno už jsi vzdal
a postavil se stranou,
vzal sis dovolenou,
chceš mít klid.
Osamělý dům
u rychlíkové trati,
oči za záclonou
zapranou.
Vlaky jedou dál
a málokdy se vrátí,
život nemá brzdu
záchrannou.
Tak řekni sakra to svý
"nevadí, zase bude líp" ...